Japonsko, jako stát i jako společnost je unikátní tím, že velkou část svých dějin se nacházelo v téměř naprosté izolaci od okolního světa, o to důkladnější že je tvoří ostrovy. Zároveň je však japonské souostroví dostatečně velké a úrodné, aby uživilo lidnatou a vyspělou kulturu.
V období starověku a raného středověku vznikl první jednotný Japonský stát, zřejmě jako všude jinde jej vytvořil nejbojovnější a nejúspěšnější klan válečníků který si postupně podrobil okolní primitivní královstvíčka.
Inspirován imperiální Čínou si vůdce tohoto klanu, který si vybojoval pozici nejsilnějšího mezi silnými začal říkat císař, syn bohyně slunce Amaterasu. Z počátku Japonci z Čínou čile obchodovali a přebírali i její kulturní a politické vzory. Japonští císařové se rovněž snažili vybudovat centralizovaný byrokratický systém a armádu, ale na rozdíl od Číny se jim to příliš nevydařilo. V jednotlivých regionech si stále udržovali značnou moc místní vojenští vůdci, z velké části potomci někdejší lokálních nezávislých monarchů.
Nakonec asi v 8. století nl. Se japonský císařský dvůr rozhodl zrušit povinné vojenské odvody pro rolníky, jelikož hospodářsky ruinovaly venkov, a navíc armády násilím odvedených branců s velice nízkou motivací bojovat za císaře šly od porážky k porážce. Místo toho se císařství rozhodlo více zapojit do státní správy místní feudály, s pomocí udělování dvorský a úřednických titulů, nebo i sňatkové politiky je připoutat těsněji k vládnoucí císařské dynastii. Vojensky se tak císař stal závislý na loajalitě jednotlivých vojenských náčelníků, předchůdců mocných samurajských klanů. Přesto se ještě po staletí dařilo císaři, udržovat si rozhodující vládní moc tím, že dovedl jednotlivé válečnické rody stavět proti sobě a nechal je bojovat o svou přízeň. Nicméně ve 12. století tato politika přestala fungovat, místní vojenští náčelníci totiž své dvorské tituly a úřednické funkce bez skrupulí využívali především k posílení moci svých vlastních klanů, přičemž často a svévolně bojovali mezi sebou bez ohledu na císařské zákazy. Tak se stalo to, co se stát muselo.
V průběhu staletí silnější pohltili slabší, až nakonec zbyly dva nejmocnější klany Tairové a Minamotové. Momentální poměr sil mezi těmito klany v podstatě určoval politiku císaře. Tairové si během nepokojů tvrdým zásahem proti vzbouřeným budhistickým mnichům ohrožujícím císařský dvůr získali vděčnost a náklonnost císaře a pomocí sňatků postupně prorostli do císařské rodiny, získali dědičně titul prvního ministra a fakticky se stali vojenskými diktátory Japonska. Minamotové si ovšem toto odstavení od moci nenechali líbit a proti Tairům povstali. Po počátečních porážkách se jim podařilo zvítězit v rozhodující bitvě a Tairy zničit. Vůdce klanu Minamoto se pak prohlásil Šógunem, dosadil na trůn císaře jako svoji loutku a nastavil systém vlády který v Japonsku přetrval až do roku 1868.
